Přehodnoťme politiku energetické účinnosti

Politický jazyk, jenž se dotýká klimatických změn, se vyznačuje odvážnými sliby, jež nikdy nebudou splněny, a smělými cíli, kterých nelze dosáhnout. I proto je pozoruhodné přiznání bývalého australského premiéra Tonyho Abbotta, že by nikdy nepodepsal Pařížskou dohodu, kdyby v roce 2015 věděl, že se z ní Spojené státy stáhnou a že snaha o dosažení národních cílů poškodí australskou ekonomiku.

K záměrům Cílů udržitelného rozvoje OSN do roku 2030 patří základní školní docházka pro všechny děti, práce pro všechny dospělé a ukončení hladovění a chudoby. To jsou vznešené aspirace – ale velmi nákladné. Skutečně si je můžeme všechny dovolit?

OECD odhaduje, že splnění všech 17 CUR, které se skládají ze 169 konkrétních rozvojových met, by stálo 3,3-4,5 bilionu dolarů ročně – to se zhruba rovná výši letošního federálního rozpočtu Spojených států a dalece převyšuje téměř 132 miliard dolarů, které byly loni celosvětově vynaloženy na zahraniční rozvojovou pomoc.

Podle všeobecného názoru byl rok 2016 příšerný. Řadu zemí zasáhly strašlivé teroristické útoky. Krize v Sýrii si vyžádala desetitisíce životů. Turecko zažilo sebevražedné útoky a nezdařený pokus o převrat. Ve více než sedmdesáti zemích došlo k omezení svobody. Mezi politické šoky se zařadily brexit i vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách ve Spojených státech – média ani politická elita tyto události nepředvídala. Zika byla označena za ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu. A rok 2016 byl pravděpodobně nejteplejším rokem v dějinách měření.